Tečky na očích, zmatenej výraz a dětský náplasti. Miluju tramvaje typu T3, křížovky a psaní. Chtěla bych umět psát o hezkejch věcech, ale bohužel vezmu do ruky propisku jenom, když mi není do skoku. Ráda odposlouchávám cizí rozhovory v tramvaji a nerada přihlížím nespravedlnostem.

Jak se v současnou chvíli cítíš?
Nejistě. Jsem trochu ztracená sama v sobě a nejsem si moc jistá pevnou půdou pod nohama. Často přemejšlím, jestli vůbec vidím na nebe. Vím ale, že všechno zase bude dobrý, protože musí.

V čem nebo v kom v životě hledáš inspiraci?
V úsměvech a ve snech, ze kterejch se mi nechce probouzet. V nasávání přítomnýho okamžiku a uvědomování si sama sebe v prostoru.

Je něco, co před ostatními skrýváš?
Křehkost svojí duše.

Pro koho nebo pro co bije Tvoje srdce?
Pro moje nejbližší, pro moje kočky Pointu a Huberta a pro tramvaje T3 s plastovejma sedačkama a hnědou vroubkovanou podlahou.

Co Ti dodalo sílu, když si ji potřebovala?
Projekt a vědomí toho, že ne na všechno musím mít odpovědi hned.

Co je Ti v životě nejcennější?
Upřímnost, bezpečí domova a vědomí, že jsem na správným místě (i přes to, že se to tak zrovna nejeví).

Je něco, co Tě na dnešní společnosti trápí?
Nepochopení, potřeba se vyjadřovat ke všemu. Zavírání očí před problémama, dokud se nás nedotýkají.

Považuješ Prahu za anonymní?
Ne, ale mám to hrozně ráda. Miluju potkávat známý tváře na ulicích a akcích, zároveň taky miluju vědomí toho, že vím, kam utéct, když chci být anonymní.

Jaký význam má podle Tebe umění ve veřejném prostoru?
Nutí to lidi zvedat hlavu a otevírat oči i srdce.

Jaká je Tvoje funkce v projektu a co obnáší?
Do projektu jsem se přidala úplně na začátku a hned mi bylo jasný, že se mě to jen tak nepustí. Doteď si pamatuju svoji první nalezenou samolepku u metra na Hradčanský.

Dělám všechno, co je potřeba. Moje hlavní pracovní náplň je produkční zastřešení spoluprací, akcí a výkonná produkce na vernisážích.