Jsem spíše takový introvert se schopnostmi extroverta. Miluju tanec a ještě víc tancování. Rád se s člověkem ponořím do hlubší debaty, ale neodmítnu hravou a povrchní srandu. Chodím na sebeobranu, ale rád si zajdu i něco zahrát. Jsem soutěživý člověk a snažím se dělat věci naplno. Vystudoval jsem střední průmyslovou školu, ale před 4 lety si mě našla psychologie a od té doby jí žiju. Mým největším nepřítelem je strach. Radši než dostat dárek, s lidmi strávím kvalitní čas. Miluju historickou část Prahy, ale spíš než život ve městě mám rád klid a přírodu naší samoty. Až budu starý, pořídím si les a včely.

Jak se v současnou chvíli cítíš?
Náramně. Připadám si, že jsem na správném místě… přesně tam, kde bych chtěl být. Někdy mi připadá zvláštní, kolik špatných pocitů, nálady, bolesti a trápení dokáže člověk snést, když mu něco dává smysl.

V čem nebo v kom v životě hledáš inspiraci?
Hlavně v hudbě, umění a literatuře.

Je něco, co před ostatními skrýváš?
Poslední dobou jsem si začal uvědomovat, že vlastně nemám rád, když lidé vidí moje chyby a nedostatky – takže asi svoji slabost. Sdílím ji jen s těmi nejbližšími.

Pro koho nebo pro co bije Tvoje srdce?
Pro jednu slečnu, pro psychologii, pro rodinu, pro přátele, pro veškerou pravdu, krásu a lásku.

Co Ti dodalo sílu, když si ji potřebovala?
Můj životní příběh. Ohlédnutí za tím vším, čím jsem si prošel. Jaké dobrodružství to všechno až do této chvíle bylo a ještě bude. Někdy je ale těžké si tyhle věci uvědomit, a proto jsem vděčný za svou rodinu a přátele…

Co je Ti v životě nejcennější?
Pravda.

Je něco, co Tě na dnešní společnosti trápí?
Vlastně nevím. Zaměřuji se spíše na jednotlivce. Když ale člověka vezmeme jako nějaké zrcadlo společnosti, tak bych našel spoustu věcí. Trápí mě nedostatek soukromí a intimita v ruchu sociálních sítí, zaměření na peníze a ne na smysl, potřeba se vůči všemu vyhradit, že hodný člověk je dobrý člověk, opovržení manuální prací, slepota vůči důsledkům mého (ne)chování (však to je jedno)… a asi úplně nejvíc, že mi vlastně přijde, že lidé vůbec neví, kam míříme. Trápí mě ta nejistota v budoucnosti a nejhorší je, že vlastně nevím, co s tím a jestli s tím vůbec něco jde. Je to boj, ale kráásneeej!

Považuješ Prahu za anonymní?
Ano, možná je to tím, odkud pocházím, anebo postmoderní dobou. Když jsem byl poprvé v Praze, lidem přišlo divné, že je zdravím, když jsme se střetli očima. Teď už to nedělám… holt měšťanské způsoby jsou prostě nakažlivé.

Jaký význam má podle Tebe umění ve veřejném prostoru?
Důležité, vnáší do něj krásu, která mi u moderní architektury chybí.

Jaká je Tvoje funkce v projektu a co obnáší?
Přidal jsem se úplnou náhodou, když jsem tenkrát, před třemi lety v listopadu, byl na otevřených dveřích UK. Nějak jsem se zapovídal s tamními studenty a ujela mi tramvaj. A tak jsem si sedl na lavičku, rozbalil svačinu a najednou koukám, že je vedle mě papírek s básní a QR kódem. Nejdříve jsem si myslel, že se jedná o nějakou holku, která hledá nápadníka a otázky slouží jen jako kritérium výběru. Odpověděl jsem tedy tak, abych zaujal. No, a jak jsem zaujal!

V projektu mám na starosti správu výpovědí a jejich statistiky, ale rád se podílím i na přípravě různých realizací.