Eliška Plechatová & Daniel Valášek
Naše přítomnost je hodně pražská a připomíná nám absenci přírody. Naše listy mají ostré hrany a květy kvetou jednou za měsíc.
Bojíš se o svou budoucnost?
Dost se to mění. A taky trochu záleží na měřítku pohledu.
Nebojím se smrti, a tak nějak doufám, že světu bude líp, až se trochu zhroutí.
Ale tuhle odpověď vkládám do slov v klidu, smířená s tím věčným cyklem odchodu a
příchodu. Zatímco otázkou zůstává, jestli se takhle v klidu budu cítit až mi bude konec dýchat
na záda.
Nedávno jsme viděli jeden film z Kolumbie, kde na odpověď „jak si představuješ svou
budoucnost“ odpovídali všichni stejně. A to tak, že žádnou budoucnost nemají a že si nic
takového ani představit neumí. Zatímco my, privilegovaní bílí Evropani si tady v klidu
fantazírujeme nad tím, jak je přirozené, že všechno přichází a odchází beze strachu ze smrti,
protože nám reálně žádná ani nehrozí.
CHYNOFTATES
Její přítomnost mi připomíná rytmus každodennosti.
Ten vkrádavý pocit „tohle už tady někdy bylo“. To stejné rozhořčení „už je to tady zase“.
Její listy jsou bez ostrých hran, vodou zaoblené. Květy jsou bílé ve tvaru zvonku a pod vodou
zpívají.
Každý den naslouchám, jak rychle proudí voda stonky a kořeny praskají.
Není vzácná. Je jen příliš lehké ji přehlédnout.
S přibývajícím měsícem ji přibývá na hmotě listů a květu. Stejným způsobem jako když s ubývajícím měsícem ubývá ona sama a snižuje se její váha.
Úplně stejně jako když s úplňkem zpívá a s novem utichá.
Říkají jí měsíční rostlina.