Navenek tichá a introvertní, uvnitř bohatý svět a hlava plná myšlenek. Většinu času až moc plná. V hlavě mi jede XY různých scénářů, příběhů, diskuzí a je pro mě skoro nemožné myšlenky vypnout. Zbytečně se stresuji a pak špatně spím. Ráda čtu a píšu, ale v poslední době mi nějak schází čas.  Ráda se toulám po kopcích a lesích, objevuji jiné kultury a často mě najdeš hledět na obrazy či se zájmem obcházet sochy. Rodiče o mě s úsměvem tvrdí, že jsem dřív lyžovala, než uměla chodit, a to mi trochu zůstalo. Jsem ráda v pohybu, vyhledávám adrenalin, ale nepohrdnu ani pohodlným křeslem, dobrým červeným vínem a skandinávským filmem. Nejvíc toho vymyslím v noci.

Jak se v současnou chvíli cítíš?
Složitá otázka. Upřímně, je to trochu jako na horské dráze. Ale takové té, která je v už dlouho zapomenutém zábavním parku a na kterou se bojíš nasednout, protože to hodně drncá a nemůžeš si být jistá, zda je to ještě bezpečné. Jsem trochu ztracená, mám pocit, že jsem trochu sešla z cesty. Ale otázka je, jestli vůbec nějaká cesta kdy byla, protože… netvoříme si každý svou vlastní cestu? Možná jsem jen ztratila schopnost si vytvořit tu cestu, která by mi dávala ve všech aspektech smysl a byla bych na ní spokojená. Myslím si, že dlouhodobě ve svém životě postrádám nějaký balanc a čas na to, dělat to, co opravdu chci.

V čem nebo v kom v životě hledáš inspiraci?
V knihách. V umění. V přírodě. V úspěšných lidech. Při psaní. Při nočních toulkách v mé hlavě. A při jízdě vlakem nebo ve sprše. Tam jsem schopná vyřešit všechny problémy světa. Teoreticky…

Ale taky v rodičích a v sourozencích, kteří si v životě prošli mnohým a já jsem na ně neskutečně pyšná. 

Je něco, co před ostatními skrýváš?
Určitě. Pocity osamění. A to i přesto, že se v danou chvíli nacházím například v místnosti plné lidí. Někdy mám pocit, že mi nikdo nemůže rozumět. A že myšlenkový vodopád, který mám v hlavě, způsobí to, že jednou doslova umřu na to, že mi exploduje hlava. Taky to, že zklamu své okolí a sama sebe. A svoje zápisky.

Pro koho nebo pro co bije Tvoje srdce?
Pro maličkosti všedních dnů. Úsměvy náhodných lidí. Pro hloubku očí, které vedou k podstatě lidské duše. Kreativitu a empatii. Pro lásku. Lásku k životu. Lásku mých nejbližších. A pro moji kočku.

Co Ti dodalo sílu, když si ji potřebovala?
Rodina, kamarádi. Asi taky to, že jsem někde v hloubi člověk, co se nerad vzdává a ráda dokazuji sama sobě, že nakonec všechno zvládnu.

Co je Ti v životě nejcennější?
Empatie. Nezávislost. A život sám. A pláču při představách, že ne každému se těchto výsad dostává. 

Je něco, co Tě na dnešní společnosti trápí?
Trápí mě každodenní nespravedlnost. Trápí mě, že se k moci dostávají lidé, kteří s ní neumějí zacházet. Anebo naopak až moc dobře. Ve svůj prospěch. Trápí mě všechno utrpení, který se děje každýmu tvorečkovi na tomto světě. A za většinu může člověk. Trápí mě to, jak si dokážeme vzájemně lhát, podvádět se a svalovat vinu na druhý. A taky mě trápí, že v průběhu života jsou v nás ubíjeny sny a my ztrácíme své vnitřní dítě.

Považuješ Prahu za anonymní?
Praha je taková větší vesnice. Naše sociální bublinky jsou malý a myslím si, že i když by někdo chtěl, anonymity dosáhne velmi těžko.

Jaký význam má podle Tebe umění ve veřejném prostoru?
Nedoceněný. Ale to si myslím o umění obecně. Kulturní aspekty mají na kvalitu našich životů neuvěřitelný dopad a myslím si, že si to lidé mnohdy vůbec neuvědomují. Je to o tom, co konzumují naše oči a duše každý den. A odráží se to na kvalitě našeho smýšlení a prožívání.

Jaká je Tvoje funkce v projektu a co obnáší?
O projektu jsem s Annoumarií mluvila ještě ve chvíli, kdy to celé měl být „pouhý“ film k jejímu studiu v Švédsku. Postupně se celý koncept hodně pozměnil a přes postupné hovory u vína jsem se do projektu zapojila více aktivně. Do současné chvíle jsem měla na starosti veškeré texty na sociální sítě, web, newsletter a podobně, ale postupně mi s tím začíná pomáhat další člen týmu, neboť toho bylo teď opravdu hodně a já se více soustředím na kurátorování jednotlivých projektů.