KDYŽ SE ŘEKNE: NEPLODNOST, CO NÁM UKAZUJÍ FILMY?

Anna Sedláková v rámci PRAHO! project | We Should Have a Talk

Anna Sedláková, spoluzakladatelka projektu Indiánky  

Anna Sedláková je spolu s Karolínou Krejčovou zakladatelka 1. neziskové organizace na osvětu neplodnosti v České republice Indiánky. Od svých 14 let se potýká se syndromem PCOS (syndrom polycystických vaječníků) a od roku 2019 popularizuje neplodnost napříč společností díky svému příběhu i organizaci. Společně s odborníky pomáhá ženám především s psychickou stránkou neplodnosti a detabuizací onemocnění, jako je PCOS, endometrioza, předčasná menopauza či MRKH. Vedle tématu neplodnosti pomáhá dobro-projektům a neziskovým organizacím s online marketingem, brandem a psaním.

Zobrazení obecných stereotypů mužů i žen v kinematografii vidíme napříč životními tématy a jde o dlouhodobý trend, který se nevyhnutelně dotýká i tématu neplodnosti. 

(Ne)plodných není málo

Neplodnosti se stále nedává v umění tolik prostoru, a to i přes trvale rostoucí čísla (každý 5. pár v ČR, každý 6. člověk na planetě podle WHO). I když se téma v populární kinematografii i knihách začíná objevovat zejména kolem 2. poloviny nového tisíciletí, často jde pouze o okrajovou část příběhu a bohužel se většinou drží předem dané, stereotypní příběhové premisy a předem daných charakterů postav bez hlubšího, psychologického zkoumání problematiky. Jinak je tomu naštěstí, zejména v posledních letech, u mladých dokumentaristek, které zkoumají především jednotlivé diagnózy a jejich dopad na životy žen.      

S novou generací, postupnou změnou paradigmat a otevíráním nových témat (snad) postupně najdou noví tvůrci (a především tvůrkyně) cestu ven od zjednodušeného zobrazení k hloubce neuchopeného tématu, kde lze nalézt mnoho rovin od té morální až k samotné evoluci.

Muži slaboši, ženy tahači

Na jakých stereotypech pojící se s neplodností vyrostla doposud dnešní generace třicátníků? Pojďme si ukázat příběh, který se v českých, slovenských, ale také zahraničních filmech objevoval vůbec nejčastěji. 

Žena, hrdinka ve věku 30+, je v ději vykreslována často pouze velmi povrchně. Ve zkratce, ke štěstí jí chybí pouze stát se matkou. Její aktuální život se zúží pouze na hlídání teploty během ovulace, plánování milování, zařizování dětského pokoje a popř. hlídání dětí příbuzných, při kterém se její touha po miminku ještě násobí. (Bábovky, Mamas and papas). Tato touha zcela zakrývá jiné charakterové vlastnosti ženy i její životní náplň, jako je práce, koníčky apod. Pochyby, morální a evoluční hledisko, přelidnění, adopce a další otázky, často spojené s tématem, jsou zde zahalena a ukryta pod povrchem onou jedinou a velmi silnou touhou ženy po dítěti, což přispívá ke stereotypnímu vidění (ne)matky společností zjednodušeným způsobem, v krajním případě jako osobu posedlou jediným cílem se silným přesvědčením jít si pro mateřskou roli i tzv. „přes mrtvoly.“

Naopak muž 30+/40+, jako by v příbězích celou situaci pozoroval z povzdálí. Před problémem neplodnosti utíká nikoliv k psychologovi, ale do pracovního světa, nebo k alkoholu, což je v kinematografii vykresleno často jako vyústění pohnutého mužského ega (nemohu ti dát dítě, pokud je „problém“ na obou stranách) a přechází až do problému s intimitou kdy muži schází absence spontánního sexu, který nahradil přesný časový rozvrh s vymezením na milování a tabulky od ženy ve snaze snadněji počít. Muž se zkrátka bojí uchopit celou situaci do vlastních rukou a chytá se rychlých, často sebedestruktivních řešení. Tato velmi silná stereotypizace muže, vyústí ve „vyhnání” postavy do náruče jiné ženy ve formě nevěry, což je gradující vrchol celého charakteru „slabocha, který to nezvládl, protože je to prostě chlap.“ (Bábovky, Mamas and papas, Juno).

Tak, jako jiná ženská a párová mateřská témata (dobrovolná bezdětnost, potraty, adopce), si neplodnost zaslouží větší psychologickou sondu bez opakování totožných stereotypů. Nedobrovolná bezdětnost například není otázkou pouze heterosexuálních párů a u lidí starších 30. let a nezahrnuje pouze 1 problém s početím dítěte. I s neplodností se mohou objevovat příznaky daných diagnóz zasahující do každodenního života (u endometriózy např. silné ovlivnění fungování častou menstruační bolestí), či nabourání ženského sebevědomí, sebepřijetí, strach, deprese, úzkosti a trauma z porušení předpokládaného ideálu krásy a ženských atributů (ochlupení, vyšší tělesná hmotnost). 

Naděje: Světlonoc

Hlubší sondy do ženské duše už nacházíme v tématu např. dobrovolné bezdětnosti, zejména v poslední (a velmi nadčasové) Světlonoci (SK), dříve také ve filmovém zpracování Nevinných lží:Pod hladinou od Alice Nellis. Téma potratů, složitosti rozhodování, ale třeba absence touhy po potomcích i ženskou rozpolcenost, obě umělkyně dostávají do hlavní dějové linky, která ani trochu nenudí, ale naopak poukazuje na nutnost tyto témata otevírat. U Světlonoci si také divák uvědomí, jak oproti jiným filmům působí některé záběry až naturalisticky, zejména v zobrazení ženské krve u akčních filmů a hororů už krev vnímáme však zcela běžně, bez okolků, i když se pojí s násilím. Krev, která se pojí s naší přirozeností a schopností plodit děti vnímáme i na filmovém plátně poněkud intenzivněji nemělo by to být spíše naopak?    

Posunutí negativního pojetí neplodnosti v kinematografii k větší reálnosti (která opravdu většinou není tak negativní) možná ochudí dílo o senzaci (pokud je např. nevěra ještě pořád pro diváka senzací, když jde o zápletku v každém 2. českém filmu, většinou ze strany muže), nabídne však nové pohledy na složitost tématu, přispěje ke kladení správných otázek a především dodá naději velkému procentu párů, které tuto výzvu řeší. Muži nejsou slaboši a ženy pouze silné hrdinky.