SHOULD WE HAVE A TALK? YES.

Markéta Brabcová v rámci PRAHO! project | We Should Have a Talk

Markéta Brabcová, Konsent

Vystudovaná právnička a odbornice na problematiku genderové rovnosti. Vedle magisterského studia na katedře genderových studií FHS působí jako lektorka a fundraiserka v organizaci Konsent, která se zaměřuje na prevenci sexuálního obtěžování a sexualizovaného násilí a vzdělávání v oblasti sexu a respektujícího přístupu. Byla také jednou ze spoluzakladatelek kampaně Zakroužkujženu a tématům feminismu a genderové rovnosti se věnuje i na svém osobním instagramu.

V roce 2024 už pro spoustu Čechů a Češek pojem feminismus” nepředstavuje takovou neznámou: o feminismu se mluví ve filmech i literatuře, v novinách i v lifestylových časopisech, mezi experty a expertkami z oblasti vědy, práva nebo marketingu. 

Zdá se, že na feminismus má názor kde kdo. A to je dobře. Co víc, je zásadní dále otevírat diskuzi o feminismu co nejširšímu spektru osob. Je to totiž věc nás všech. Abychom se ale netočili na místě a diskuze někam směřovala, musíme si rozumět v základních bodech.

Zaprvé, feminismus u nás není nic zas tak nového. První ženský spolek zakládal už v roce 1865 Vojtěch Náprstek, mimo jiné za podpory spisovatelky Karolíny Světlé. Tomáš Garrigue Masaryk, který stál v čele samostatného Československa, se výrazně zasazoval o to, aby v nově vzniklém státě měly ženy rovné postavení. A jestli jste někdy přemýšleli nad tím, proč měl dvě příjmení, to prostřední převzal od své manželky Charlotte. A to jsme v roce 1918. V meziválečném a poválečném období se mezi feministky řadily Františka Plamínková nebo Milada Horáková, která bojovala proti nacistickému odboji a v roce 1950 byla popravena nově nastoleným komunistickým režimem. Feminismus a ženské hnutí je spjato s našimi demokratickými kořeny a má dlouholetou tradici, ve které pokračujeme a na kterou navazujeme.

Dále je v rámci diskuzi o feminismu potřeba vyjasnit si pojem samotný, a co si pod ním každý představíme. Jestli se chceme bavit o tom, jak udělat nejlepší tiramisu, musíme aspoň trochu znát recept – vlastně, čím víc toho o přípravě tiramisu víme, tím lépe. Abychom se tedy mohly bavit o feminismu, je potřeba se shodnout na základních definičních prvcích. Pro někoho představuje feminismus boj za rovné volební právo, za svobodný a bezpečný přístup k interrupcím, ekonomickou nezávislost nebo prevenci sexuálního násilí. Je úplně přirozené, že s ohledem na to, kde žijeme, kolik je nám let, jaké máme vzdělání nebo jaká je naše finanční a rodinná situace, nás každého a každou zajímají trochu jiná témata.  

Pokud bychom si měli vymezit nějaké styčné body, která tato témata sdílí (a ani ty nebudou vždy stoprocentně shodné, protože feminismů je mnoho, ale pro potřeby tohoto článku plní svůj účel) jde feministkám a feministům o narovnání práv a příležitostí žen a mužů. Důraz na práva žen a zlepšování jejich společenského postavení má ve feminismu jasnou logiku – vychází z historického a dlouhodobého potlačování a omezování ženských práv. Volit a být voleny, studovat, vlastnit majetek nebo vykonávat určité (často prestižní) profese mohly ženy napříč světadíly mnohem později, než muži. A prostředí, které na přítomnost žen nebylo zvyklé nebo s nimi vůbec nepočítalo, často ani dnes není nastaveno spravedlivě. Můžeme se podívat na příklad soudnictví (co jiného by mělo být nastaveno spravedlivě, když ne naše justice). Přestože v české justici převažují ženy, jejich zastoupení klesá, pokud postupujeme v soudní soustavě směrem nahoru. Takže zatímco na nižších okresních a krajských soudech se zastoupení soudkyň pohybuje v rozmezí 60 %, na vrchních a Nejvyšších soudech už jejich zastoupení klesá na 30 %. Aktuálně tvoří složení Ústavního soudu tvoří 4 soudkyně a 11 soudců. Na jaře roku 2023 byl ovšem poměr soudců a soudkyň Ústavního soudu 12:0. Ženám důvěřujeme dostatečně na to, aby byly klíčovou součástí naší soudní soustavy (a dokonce aby tvořily její nadpoloviční většinu), už jim ale nedůvěřujeme dostatečně na to, aby se dostaly do nejvyšších pozic, se kterými se pojí vyšší odpovědnost, pravomoc, prestiž i finanční ohodnocení. A pokud vám ani tohle nepřipadá dostatečně znepokojivé – dokážete si představit, že by Ústavní soud někdy tvořili samé ženy a nikdo se nad tím výrazně nepozastavoval? 

A to je druhá věc, kterou feminismus reflektuje: příčiny nerovností jsou systémové a takové by měly být i změny. Je potřeba odstranit nespravedlnosti, které v naší společnosti přetrvávají (a tady pochopitelně nejde jen o ženy, ale také o LGBTQ+ osoby nebo osoby příslušející k národnostním a etnickým minoritám). Na rozdělení na muže a ženy a na jejich odpovídající společenské role je ovšem vystavěn celý systém. Ano, je to patriarchální systém, který bere ženy primárně jako pečující osoby v domácí sféře a muže jako pracující a rozhodující ve sféře veřejné. Společenské klima se ovšem už po nějakou dobu mění, a ženy (i muži) si začínají uvědomovat, že mohou chtít také něco jiného. A že mají mít svobodnou volbu rozhodnout se, jakým směrem se mají jejich životy ubírat. 

A o tom feminismus je. O možnosti se svobodně rozhodovat, o rovných příležitostech,  spravedlivém přístupu k rozhodování na věcech veřejných a zajištění bezpečného prostředí pro všechny. Nejde o nějaký seznam věcí, které je potřeba si odškrtnout. Správná feministka” může být doma se třemi dětmi, stejně jako může být bezdětná. Správný feminista” může dělat ředitele společnosti, stejně jako jím může být otec na rodičovské dovolené. Společné mají to, že si uvědomují, že v nastavení naší společnosti přetrvávají nespravedlivé podmínky, které je potřeba měnit. A že se za tuhle změnu musíme postavit zodpovědně všichni – ženy i muži.